Jednoho teplého pondělního rána,
přilétla k nám domů vrána.
Ejhle, malé dítko nese!
Ne s každým se prý snese.
To malé hlučné stvoření,
má být matčina života koření.
Jeden by se nenadál
a čas plynul dál a dál.
Mrně začlo choditi,
časem hodně mluviti.
Pořád rostlo víc a víc,
neušlo mu vůbec nic!
Když do školy šlo poprvé,
bylo jako umrlé.
Jediné se netěšilo,
ano, prozíravé bylo.
Škola však začala je baviti,
a také se učilo tančiti.
Opomenuto snad bylo možná,
že to nebyla postava mužná,
nýbrž děvče, které rostlo jako z vody
a které nerado bublinky ze sody.
Na píšťalku vyhrávalo,
keramiku patlalo,
na lidovky tančívalo,
při nich hezky zpívalo.
Když jí bylo skoro dvanáct let,
tak toužila mít větší rozhled.
Z Brodu Uherského se pryč stěhuje,
gymnázium v Lanškrouně navštěvuje.
Pořád tančí, s psíkem běhá,
neb se učí, brzy lehá.
A tak se z dítka – mrněte,
stala dívka, mrkněte!
Samé ruce, samé nohy,
k čemu má ta dívka vlohy?
Myslíte že.. básně bude psát?
Nebo si půjde zazpívat?
S dítky si ve školičce hrát?
Nebo chce více toho znát
a půjde někam studovat?
Jisté je jen to, že umí se smát.
Tak pořád tančit chodí,
pejska na provázku vodí,
šestým létem gymnázium studuje
a pořád nad učením hudruje.
Zpívá ráda v pěveckém sboru,
na lyžích sjede kdejakou horu.
A to nejenom když mrzne
má zájmy opravdu různé.
Už dávno není mrně,
ani pískle nohaté,
snad jen po ránu když líně,
leze z postele vyhřáté,
připomíná z dáli mírně,
to prťouchle střapaté.
Nyní skorem mladá žena,
život si již plánuje,
vždycky chce aby svá byla,
všichni víme kdo to je.
Tento životopis vznikl jako slohová práce na gymnáziu. Jestlipak poznáte v jakém roce? :-) Nápověd je tu dosti.
Poznámka: Vytaženo ze šuplíčku – veškeré nedokonalé rýmy a gramatické chyby byly v zájmu autentičnosti ponechány :-)