V kozačkách do Bauhausu nelez!

Ačkoli jsem spíše sportovní typ, zvláště co se oblečení týče, jako každá ženská mám v šatníku i něco jiného než jen tenisky a jeansy. Jednoho podzimního odpoledne jsem se tak vypravila v šatech a kozačkách do Bauhausu. Ale to jsem neměla dělat!

V Bauhausu a jemu podobných obchodech jsem byla již mnohokrát. Ono při opravě a vybavování bytu Vám také nic jiného nezbude. Ale vždy jsem na tyto návštěvy přijížděla s partnerem a v jeansách, nebo rovnou v pracovním oblečení. Tentokrát jsem byla ve městě a potřebovala jen čtyři krátké řetízky, tak proč bych tam nemohla jít sama, když je to takřka za rohem, že? Vstoupila jsem do prodejny a rovnou si to namířila k uličce, která ukrývá různé karabinky a řetězy.  Jen za těch pár desítek kroků, které jsem musela udělat k vytouženému stojanu, jsem si všimla, že na mě obsluha nějak divně civí. Ignorovala jsem to a začala jsem vybírat, pro co jsem přišla. Během minuty byl u mne prodavač (jindy člověk postává u výrobku pět, deset minut, nebo si je sám musí zavolat) a hned vyzvídal, jak že to může slečně pomoci. Vybrala jsem si a požádala ho, zda mi z řetězu může udělat čtyři stejně dlouhé díly. Nebyl to samozřejmě problém, se slovy „No co mám s Vámi dělat.“ a poťouchlým pomrkáváním mi je nakouskoval. Měla jsem, co jsem chtěla, ale když už jsem tam byla, zavítala jsem také do oddělení s policemi, neboť by se ještě jedna do bytu přece jen hodila. To však vyžadovalo projít takřka celou prodejní halu. Při chůzi jsem letmo prohlížela zboží, které jsem míjela, a nešlo přehlédnout, jak mě mužská většina zákazníků i obsluhy pozoruje. Dva chlápci, tak kolem pětatřiceti, si na mě dokonce ukazovali. Když jsem dorazila k policím a zkoumala jsem způsoby ukotvení polic, tak jsem si už opravdu začala připadat jako mimozemšťan, jak na mě nedaleko stojící čtyřicátník nevěřícně zíral. Jediný, kdo nevypadal vyjeveně, byla snad pokladní.

Nutno podotknout, že nejsem žádná Barbie. Měla jsem sice kozačky a šaty, ale ty nebyly nijak upnuté, měly dlouhé rukávy a výstřih veškerý žádný. Namalovaná jsem byla jen lehce. Moje prsa nedosahují obřích rozměrů a mé nohy nejsou dlouhé jako finalistek soutěže Miss. Jsem zkrátka normální necelých 170 centimetrů vysoká čtyřiadvacetiletá holka. Tak co je tak strašně divného na tom, že nakupuji v Bauhausu? Popravdě, odcházela jsem odtud s pocitem, že na mě všichni zírají a myslí si, že jsem asi úplná slepice co zabloudila a tak dělá, že nakupuje. Je opravdu tak zvláštní, že mladá dobře oblečená ženská si umí sama vybrat i něco jiného, než oblečení a make-up? Je tak zarážející, že při výběru zboží rozumí technickým parametrům výrobku, umí vymalovat pokoj, ví co je to sanitární silikon a rozezná ředidlo od odlakovače na nehty? Pro některé chlapy je to zřejmě nejen zarážející, ale možná stejně reálná představa, jako že potkají živou Laru Croft.

Co z mé návštěvy Bauhausu tedy plyne? Možná jsou některé dámy na takové chování zvyklé, mě to ale zrovna příjemné není. Vzala jsem si tedy z tohoto malého výletu ponaučení: V kozačkách do Bauhausu nelez! Asi se opět při nakupování v podobných institucích vrátím k teniskám, jeansám a vytahané mikině, to si člověk sice musí obsluhu najít a přivézt sám, ale nepřipadá si jako Brněnský orloj na náměstí Svobody při jeho slavnostním odhalení.