O všem Vítejte na stránkách o všem možném :-)

Nutella a jiné podivnosti

Snědla jsem celou nutellu.

Proč o tom píšu? Je to zvláštní. Nemám ji ráda a myslím, že je to poprvé v životě, co jsem ji vlastně koupila. Je na mě moc sladká, je to tučné, nezdravé a vůbec, je to produkt, který odsuzuji. Tak ksakru, proč jsem ji koupila a zbodla během jednoho dne? Kupodivu mi ani není špatně (ale to může ještě přijít…).

Možná si řeknete, co o tom tady ta ženská blábolí, má těhotenské chutě, tak co z toho dělá vědu?? Jenže… já žádné speciální chutě nemám! Nekombinuji kyselé okurky s mlékem, nejím nové potraviny, nemám přežíravé večery. Snad jen jím častěji a menší porce. Jsou dny, kdy dám přednost některé potravině před jinou, ale nic zvláštního. Tak proč teď jdu na nákup, koupím čokoládovou pomazánku a málem ji sním i s tou sklenicí? Nevím, nebo vím?

Jednou jsem udělala něco obdobného. Je to už pár let.. Nakupujeme některé potraviny do zásoby a koupili jsme takto i deset tabulek čokolády – byla ve slevě, měla dlouhou trvanlivost, tak byl předpoklad, že zůstane ve špajzce několik měsíců a postupně se bude konzumovat. (V minulosti nám takto zakoupená čokoláda vydržela klidně čtvrt roku.) Jenže pak manžel odjel na víkend a co se stalo? Když přijel, bylo půl kila čokolády pryč. Nikdo nás nevykradl, ani nepřišla návštěva. Prostě jsem jí během dvou dní snědla. (Od té doby jsme už kilo čokolády nikdy nekoupili :-) ) A teď je taky pryč – manžel i nutella. Má to nějakou souvislost? Možná… Vzpomínám na učitelku biologie. Moc si ze školy nepamatuji, ale tahle informace mne zaujala. Když jsme malá miminka, tak často brečíme. Mnohdy je pak první reakce rodičů taková, že nás zkusí nakrmit a my dostaneme jídlo. Nezdá se Vám na tom možná nic zvláštního. Ale co když miminko nemá hlad, ale jen potřebuje blízkost někoho jiného, co když se bojí, nebo něco zcela jiného? Takovýmto způsobem si můžeme celkem nenápadně vypěstovat zvyk, že když nás něco trápí, nebo nám něco chybí, začneme jíst a ani si nemusíme uvědomovat souvislost mezi jídlem a určitým druhem pocitů.

Co z toho plyne? Sežrala jsem nutellu, protože mi chybí manžel? Možná.. Nebo jsem jen potřebovala doplnit energii po dost náročném týdnu a cukry jsou nejrychlejší způsob jak na to? Nebo začínám mít těhotenské chuťě? No a nebo taky úplně něco jiného…. Ono je to vlastně asi jedno.

Zvlástní na tom je ještě jedna věc. Měla bych mít (nebo normálně bych je měla) výčitky. Udělala jsem něco, s čím nesouhlasím, nepodporuji a o čem si myslím, že je prostě špatné. Ale nic! Najednou mám prostě pocit, že jsem ji snědla a je to zcela v pořádku. Ne proto, že jsem těhotná, ne proto, že jsem sama doma, ale prostě proto. Tělo to chtělo a já tělo poslouchám, i když mu nerozumím a zatím vždy, když jsem ho poslechla, bylo to v pořádku. Nemám nadváhu, nemám žádné nemoci (no dobře, na test těhotenské cukrovky teprve půjdu…) a můj váhový přírustek v těhotenství je zcela normální. A co hlavně? Vím, že to nebude mým zvykem. Tak co, jsem čuně a vůbec mi to nevadí!

Asi to zní podivně, ale já některé věci prostě vím. Vím, že čekám chlapečka, který je zdravý. Ne proto, že mi to řekli doktoři. Já to věděla dřív, než mi to řekli a neumím vysvětlit jak. (Ne, není to na základě kyvadla, stáří krve, tvaru břicha či podobných pověr.) A stejně, jako vím, že to bude kluk vím i to, že tahle sladká záležitost bude mít jen jeden důsledek, který mne bude rozčilovat – a to, že až si to přečte manžel, bude mi tuhle příhodu připomínat ještě několik let, jako tu s čokoládou :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Malý matematický testík :-) *

Navigovat v příspěvcích

„Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich