O všem Vítejte na stránkách o všem možném :-)

Sousedské vztahy

Nedávná zkušenost v našem panelovém domě mne opět přinutila zamyslet se nad tím, jaký mají význam sousedské vztahy a co pro ně (ne)dělat.

Myslím, že jsem v našem sedmipatrovém vchodě s více než 30 byty celkem oblíbená osoba – každého zdravím, držím dveře od výtahu, povídám si s maminkami i jejich dětmi, mazlím se se sousedovic psy i kočkami, nabízím pomoc s těžkou taškou a pro každého mám dobré slovo, pokud o něj jeví zájem..

Ale ne všichni sousedé jsou milí a dříve či později se s někým dostanete (ať už přímo či nepřímo) do nějakého konfliktu. Problém s překupníkem marihuany, který tu kdysi byl se postupem času již vyřešil, také se již omezilo kreslení fixami po zdech ve vchodě..  Poslední dobou nás ale trápí něco jiného – hluk.

Neříkám, že je to jevem pravidelným, ale stává se, že nemohu spát. Proč? Někdy to je vlivem úplňku, ale o tom někdy příště.. Sousedé o patro výše, kteří obývají čtyřpokojový byt a jsou zde v nájmu, je parta mladých lidí, kteří milují hlasitou (dle mého názoru ne moc pěknou) hudbu. No a když i v době, kdy má být noční klid máte pocit, že vám ve vedlejší místnosti někdo hraje na bicí, tak je jasné, že se vám to líbit nebude..

Ale vyvstává otázka: Co s tím?

Nejsem člověk konfliktní a myslím, že jsem i dosti tolerantní. Člověk takovou situaci jednou přejde, podruhé ji také přejde, ale nadává. Pokud se to opakuje znovu, začne to řešit. Když jsem před časem zjistila, že si sousedé na tento byt opakovaně stěžují, také jsem se připojila. Nějakou dobu byl klid. Ale nyní hluk zase překročil únosnou mez. Tak jsem se neudržela, v půl 12 na pyžamo navlékla bundu a jala se situaci řešit. A ejhle, zvonek u dotyčného bytu nezvoní. No co, tak zaklepu, že? Jenže mé klepání nebylo skrz ten šílený kravál slyšet, no tak jsem začala bušit. Nejdříve jednou pěstí, potom oběma. A jaký byl výsledek? Slyšela jsem, jak se otevřely dveře, skrz kukátko jsem poznala, že se na chodbičce rozsvítilo a někdo se na mne dívá, potom se zhaslo a nic. Nikdo mi neotevřel, kravál byl pořád stejný. Bušila jsem dál a po pěti minutách se situace opakovala… Když jsem to začala vzdávat, potkala jsem souseda, který ke dveřím přišel se stejným úmyslem. Zajímavé je, že i on slyšel, jak na sousedy buším, ale oni mi ani neotevřeli.

Nebudu tady rozebírat, co vše se dělo potom, stejně by to nemělo cenu. Nad čím se ale zamýšlím je, jakou reakci by člověk v takové situaci měl zvolit. Někteří (jako obvykle) dělají mrtvé brouky, jen aby se náhodou nedostali do nějakého konflitku. Jiní podobné situace řeší konfliktem. Další vyčkávají a poté se snaží o domluvu… Ale je to něco platné, když se setkáte s někým, komu je vcelku jedno, jestli někoho obtěžuje, nebo ne? Nebo je ještě schopen popírat věci, které jsou naprosto zřejmé?

Nějak nevím. Člověk chce být shovívavý, dávat lidem další šance a zbytečně se nevrhat do konflitů. Ale kde je hranice mezi rozumnou shovívavostí a tak neblaze proslulou a typicky českou lhostejností k některým věcem, které se dějí kolem nás? Je dobré udržovat „dobré sousedské vztahy“ se všemi sousedy za každou cenu, nebo občas stojí za to si některé ze sousedů naštvat?

Jestli na to někdy přijdu, dám Vám vědět :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Malý matematický testík :-) *

Navigovat v příspěvcích

„Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain